Marián Kuric: Fotografování sopky mi dalo zabrat. Jedovaté plyny a láva byly všude kolem

Co pro vás znamená ocenění CEWE Photo Award? Jaký je to pocit být mezi deseti vítězi?

Znamená to pro mě hodně, a to neříkám jen jako klišé. Chápu, že v mé pozici, když vím, že jsem něco vyhrál, by to řekl asi každý. Ale být v první desítce z více než půl milionu fotografií je opravdu šílená představa. Věřím, že tam bylo hodně kvalitních fotek, a já jsem ve finále, wow. Takže ten pocit se těžko popisuje, neuvěřitelný.

Bylo pro vás motto soutěže "Náš svět je krásný" určitou inspirací? Pro fotografické hledání toho krásného ve světě? Nebo pro vás motto znamená něco úplně jiného?

Náš svět je krásný, a tak málo z nás se na něj dívá touto optikou. Jako krajinářský fotograf jsem se naučil pozorovat víc než jen krásné východy nebo západy slunce. Ty vidí téměř každý, ale také vnímat počasí trochu jinak. Bouřky, vítr, mlha - všechno může mít svých pár vteřin krásy.
A pro mě je výzvou je zvěčnit. Není pochyb o tom, že náš svět je krásný. Ale musíme se z něj také umět radovat. Často se setkávám s tím, že lidé chodí zaslepeni svými problémy a starostmi, a přitom i obyčejný déšť v lese může mít krásnou atmosféru.

Můžete prozradit, kde byla fotografie pořízena?

Tak to je příběh. Když si ho člověk přečte zpětně, může se mu zdát podivný. A právě v době pandemie koronaviru na Islandu ožila sopka. Sen každého krajinářského fotografa. Ale jak se tam dostat? Když jsme se nemohli dostat ani z okresu, a už vůbec ne na Island. Ale kde je vůle a odhodlání, tam je cesta.

Jak se vám to všechno podařilo?

S kamarádem Filipem se nám podařilo vyjednat si testování fototechniky, takže to byla služební cesta na Island. Museli jsme absolvovat několik PCR testů a strávit 5 dní v hotelu na islandském letišti ve státní karanténě.

Jaké byly největší výzvy při fotografování?

Samotná sopka nám dala zabrat. Nyní jsou všude oficiální cesty a vyhlídky. Když jsme tam jeli my, informace byly špatné, bylo tam více kráterů. Mám dlouhodobý problém s krční páteří a ten den mě to "rozsekalo" až na kost. Foukalo asi 80 km/h a byla opravdu zima.

A relativně snadnou cestu jsme si neznalostí terénu ztrojnásobili. O převýšení ani nemluvě. Nakonec focení proběhlo podle očekávání, ale odnesly to moje záda, které celý fotovýlet poznamenaly. Hodně jsem trpěl. Nemohl jsem se ohnout, nemohl jsem si zavázat tkaničky. Ale Island během korony? To je asi můj největší cestovatelský zážitek. Za 14 dní jsme potkali asi 3 lidi, byl to takový "Kolumbův" pocit dobývání země. Nevěřím, že se ten pocit na tak frekventovaných místech ještě někdy podaří zažít.

Jak jste fotili a jaké jste použili vybavení?

Již dlouho jsem věrný značce Nikon. Nikdy jsem neměl potřebu ji měnit. Líbí se mi jejich přehlednost, ergonomie a spolehlivost. A pro krajinářského fotografa je vynikající dynamický rozsah nutností.

Soutěžní snímek jsem pořídil fotoaparátem Nikon Z7 a objektivem 14-30 f4. Byl pořízen ze stativu a pamatuji si, že jsem na tomto místě mohl být jen velmi krátce. Doslova na jeden nádech, protože vítr hodně vířil a občas na mě foukl nebezpečný jedovatý plyn. Kluci z toho dost dlouho kašlali.

Celkově není fotografování sopky tak idylické, jak by se mohlo zdát. Silný vítr, rychle se pohybující plyn, je to docela nebezpečné. Láva teče jednou tam, pak zase tam, navíc pokud chci mít lávu ostrou, chce to kratší čas snímání. Celkem výzva. Tak trochu hledání kompromisu.

CEWE znamená zhmotněné fotoprodukty, jako je například CEWE FOTOKNIHA. Jakou hodnotu má pro vás fotografie, kterou můžete držet v rukou? A co děláte s vlastními fotkami?

Vlastní fotografie publikuji na svém webu, ale také na světových portálech. Samozřejmostí jsou dnes už i sociální sítě. Dlouho jsem to ignoroval, ale je to zapotřebí. Něco málo i vytisknu, ať už na prodej, nebo jako dar nějakému příbuznému či známému. A docela pravidelně si dělám i fotoknihy. Speciálně právě CEWE FOTOKNIHU.

Snažím se nejen „naházet“ fotografie, ale také napsat něco o jejich vzniku, abych časem nezapomněl i na ten pocit při focení. Jakési pozadí fotky. Ať si ty pocity a příběhy umím připomenout. Časem člověk na spoustu věcí zapomene, proto je dobře si to zaznamenat a nemít fotky jen v digitální podobě na harddiscích.

Zmínil jste sociální sítě. Jaký je váš vztah k nim?

No... Takový kdejaký, kostrbatý. Sociální sítě jsou již pro fotografa nutností. Jen mi na nich vadí, že lidé si pletou kvalitu fotografie s počtem sledovatelů na profilu. Nechci, aby to vyznělo, že pláču, protože je nemám. Jenže běžný člověk, který do fotky „nevidí“, vnímá fotku bez nějaké kvality. Je to jen barevný konzum něčeho presaturovaného, pod vlivem instagramových trendů, kde „lajk a follow“ určuje kvalitu. Bohužel tomu tak není. Ale s tím se asi nedá moc dělat. Takový je trend, musím se v tom naučit plavat.

Pro mě mnohem víc znamená, když mou fotku ohodnotí odborná porota. Nebo mi na mých fotoworkshopech či fotoexpedicích klienti řeknou, že to, co se dozvěděli zde, se na žádném dosud absolvovaném workshopu nedozvěděli. To velmi zahřeje u srdce.

Takže pořádáte i fotoworkshopy, kde lidi učíte fotit?

Ano, už několik let pořádám fotoworkshopy na Slovensku. Také organizuji i fotoexpedice na Islandu, Lofotech či Faerských ostrovech. V roce 2025 bych chtěl ve spolupráci s dalším fotografem, Filipem Hrebendou, nabídnout fotoexpedice pro anglicky mluvící klientelu.

Marián Kuric

Narodil se a žije v Lučenci. Z fotografování jako jeho koníčka se postupně stalo povolání. Již několik let pořádá fotoworshopy a fotoexpedice, kde předává své zkušenosti a know-how. Je členem Asociace fotografů Slovenské republiky.