Kdy a kde vznikla vaše vítězná fotka? Podělte se s námi o svůj příběh.

Fotografii jsem pořídil na rybníku Vrkoč, který se nachází na jižní Moravě poblíž Pálavy v lednu 2024. Časově to náročné bylo a fotografii jsem věnoval několik dní, kdy jsem na místo dojížděl 40 km a čekal, až povolí horní vrstva ledu na které odpočívaly volavky. Poté, co jsem se dočkal a hladina vytvořila na ledě toužené zrcadlo, to už tak náročné nebylo.

Focení jiných ptáků je daleko náročnější, zde stačilo schovat se za strom a trpělivě čekat, žádné složité maskování. Volavky byly, řeknu to lidově, doslova přežrané z hodů na přilehlé řece Jihlavě, která byla v té době plná ryb a volavky nebyly tak ostražité jako jindy.

Strávil jsem zde jedno dopoledne, kdy byla scéna zalita mlhou, která byla naprosto ideálním doplňkem fotografované scény. Nafotil jsem volavky v různých situacích z nichž jednu znáte. Po poledni se mlha rozpustila, nebylo to již ono a já jel spokojen domů.

Co nebo koho nejradši fotíte?

Více jak dvacet let jsem se téměř výhradně věnoval klasické letecké fotografii. Za tu dobu jsem zažil spoustu neopakovatelných zážitků a užil si hodně adrenalinu. Se svým kamarádem, zkušeným obchodním pilotem Radkem Klimešem jsme nalétali stovky hodin a prožili i mnohé kritické situace. Při jednom ze čtyř nouzových přistání šlo opravdu o život, ale jak říkám, byly to krásné roky na které rád vzpomínám.

S nástupem dronů mne přestala letecká fotografie uspokojovat a snesl jsem se zpět na zem. Nyní nejraději fotím krajinu a přírodu, ale mám v oblibě i architekturu. I když jsem se po tomto rozhodnutí obával, zda-li se mi podaří v té obrovské konkurenci fotografováním nadále uživit, ukázalo se toto rozhodnutí jako správné. Dokonce jsem poté dosáhl svých nejvýznamnějších fotografických úspěchů.

Připravujete se nějak na focenou scénu? Plánujete konkrétní hodinu apod. nebo seprocházíte, pozorujete a čekáte na dokonalý okamžik?

Zde budu stručný - tak, i tak. Foťák mám většinou vždy po ruce, nebo v autě, přestože mi auto s fototechnikou už jednou vykradli.

Kdy jste poprvé držel foťák v ruce? Kdy jste začal fotit?

Nejprve jsem držel v ruce kameru. Věnoval jsem se natáčení dokumentárních filmů z hor a létání na rogale, na kterém jsem sám létal. Zde jsem dosáhl i svých prvních úspěchů a získal například cenu Barrandov studia.

Nejzásadnější však byla moje nominace na prestižní mezinárodní horolezecký filmový festival, kde jsem se setkal s horolezeckou legendou Kurtem Dimbergerem. Horolezcem, který má na svém kontě dva prvovýstupy na osmitisícovky. Jeho závěrečná dia show mne zasáhla natolik, že jsem odložil kameru, vzal foťák a už ho z ruky nedal.

Co používáte k focení za techniku? Fotíte i na chytrý telefon?

Dlouhá léta jsem byl k maximální spokojenosti věrný Nikonu. Poté, co jsem vyhrál v Sony Awards tělo s objektivem stál jsem před složitým rozhodnutím, zda-li si výhru ponechat a nebo ji prodat a dokoupit další objektivy k Nikonu. Následně jsem měl to štěstí uspět i ve vaší skvělé soutěži a rozhodnutí již bylo jasné - přešel jsem k Sony a mohl si dovolit kompletně vyměnit fototechniku.

I firma Sony mé rozhodnutí usnadnila. Zachovala a chová se ke mne i nadále velice vstřícně. Na mobilní telefon v podstatě vůbec nefotím, mobilní focení mi k srdci nepřirostlo, pouze výjimečně nějaký ten rodinný cvak, ale i zde mám raději pořádný foťák. Ostatně onu vítěznou fotografii byste mobilem asi sotva pořídili.

Fotíte pro radost nebo je fotka zdrojem vaší obživy?

Tak, i tak. Focení miluji a živí mě primárně fotografie pro knihy. Ve spolupráci s firmou AEROvydavatelství jsem vydal již šest úspěšných knih, z nichž jedna se stala nejkrásnější knihou 21. Podzimního knižního veletrhu.

Nejvýznamnějším počinem však byla moje práce na unikátní knize Mendel 200, na které jsem měl tu čest dva roky jako fotograf spolupracovat. Sběratelský unikát, vydaný k výročí J.G. Mendela v limitované edici 200 kusů na ručně vyráběném papíře v kožené vazbě, zdobí i knihovnu J.G.Mendela v Brně. O unikátnosti tohoto projektu svědčí i cena knihy v řádu desítek tisíc korun. Byla to velice zajímavá a obohacující zkušenost.

Máte nějaké konkrétní fotografické cíle na rok 2025?

Ano mám, v roce 2025 bych rád vydal svoji sedmou knihu věnovanou krásám jižní Moravy, a pořídil pár dalších povedených fotografií.

Podělíte se s námi na závěr o nějakou vtipnou situaci během focení?

Na jednu takovou si vzpomínám. Jednou takhle fotografuji v jedné z nejznámějších oblastí, takzvaném moravském Toskánsku, zalitého sluncem. Najednou u mě zastaví auto se starším pánem a mladou slečnou. Pán se zřejmě chtěl ukázat, stáhl okénko, a přestože již nejsem také nejmladší mi začal tykat a ptá se: Co tam máš za sklo? Povídám, teleobjektiv 200 na 600. On na to: Kde máš stativ, počkej, to budeš koukat (použil tedy jiné slovo), až přijedeš domů, jak to budeš mít všechno rozmazaný. No nechal jsem ho při tom, byl evidentně spokojen s tím, že mě poučil. S kamarádem jsme se zasmáli pod vousy a tím naše setkání s dokonalým fotografem skončilo.

Ještě jednou gratulujeme k výhře a děkujeme za rozhovor.

Já chci závěrem ještě poděkovat i Vaší společnosti, mám s Vámi jen ty nejlepší zkušenosti a mohu CEWE jen a jen doporučit. Dále děkuji polečnosti SONY, AEROvydavatelství, a samozřejmě také i mé rodině a všem těm, které mi osud na mých cestách fotografickým životem dovolil poznat, a kteří výrazně přispěli k mému úspěchu. Zde musím jmenovat alespoň pár jmen, pana spisovatele Františka Uhra, fotografa Jindřicha Štreita, Petra Krčmu, pana docenta Josefa Šumberu a jeho ženu Zdenu, Veroniku Slámovou, Evu Labskou a Jiřího Točeva. Bez těchto mimořádných a nezištných osobností bych nebyl kde jsem. A hlavně MUDr. Jindřicha Bártu, bez něhož by mých úspěchů a těchto řádků již nebylo.