Díky chytrému designovému programu od CEWE byla tvorba fotoknihy velmi snadná a rychlá. Vzhledem k tomu, že jsme si chtěli každou stránku udělat po svém, použili jsme hlavně řadu různých šablon, které jsme systematicky dělili podle počtu fotografií na stránku. Ocenili jsme také možnost nechat program, aby za nás všechny fotografie rozmístil na stránky jedním kliknutím.

Via Ferrata Mürren a Lauterbrunnen

Lauterbrunnen je pohádková vesnička v údolí, kterou jsme na sociálních sítích viděli nejednou. Nemohli jsme se dočkat dne, kdy ji uvidíme naživo. Když konečně nadešel den D, přivítal nás silný déšť, hustá mlha a zima. Po deštivé noci jsme se však probudili do krásného a slunečného dne. Procházeli jsme se uličkami Lauterbrunnenu a užívali si toulky mezi typickými horskými domky. Přivítalo nás také stádo krav, které se právě procházelo po hlavní silnici. Pokochali jsme se také pohledem na druhý nejvyšší vodopád ve Švýcarsku, který je vidět téměř z celé vesnice, a vydali jsme se vstříc nejadrenalinovějšímu zážitku našeho života.

Via Ferrata Mürren nezklamala. Ještě před startem mi divoce tlouklo srdce a začaly se mi třást nohy. Věděla jsem, co očekávat a měla jsem k tomu respekt. Ale ani ty nejintenzivnější myšlenky se nedaly srovnat s tím, jaké to bylo stát na malém kovovém stupátku zaklíněném do skály a nejbližší kus pevné země byl v údolí 500 metrů pode mnou. Vzrušení se ani nedá popsat slovy.

Aby toho nebylo málo, na konci nás ještě čekal asi 150 metrů dlouhý visutý most. Ten svým úzkým prostorem, neustálým kymácením a 400metrovým sklonem pod námi vzbuzoval respekt.

Schäfler Ridge

I po desítkách túr zůstává Schäfler Ridge jedním z našich oblíbených. Byly to asi dva nejkrásnější dny strávené na horách. Túra začínala obvykle krátkým stoupáním lesem a alpskými loukami plnými krav a koz. Cestou jste se mohli občerstvit na několika malých místních farmách. Naším prvním cílem byla horská chata Aescher, kde nás přivítala slepice motající se mezi stoly. Neobvyklostí této chaty je, že je postavena přímo pod vysokým útesem.

Jen kousek od chaty se ve skalách nachází jeskyně, která slouží jako kaple. Jakýmsi tunelem, nebo spíše chodbou ve skále, jsme se dostali na druhou stranu k výstupní stanici Ebenalp. Už tu na nás čekaly desítky padáků a každou chvíli se ze země zvedali paraglidisté, aby si užili let nad horami Appenzellu. Stoupání odtamtud do cíle nám připadalo nekonečné. Ale okolní krása nám okamžitě přidala na motivaci.

Naším cílem byla útulná chata Schäfler přímo na vrcholu hory s panoramatickým výhledem na všechny strany. To jsme ještě netušili, jaký kouzelný západ slunce nás zde čeká. Po výborné večeři a zasloužené odměně v podobě točeného piva jsme spolu s dalšími turisty sledovali, jak slunce pomalu mizí za obzorem a svými posledními paprsky zbarvuje celou oblast do zlatova. Nenechali jsme si ujít ani pozorování mléčné dráhy.

Po snídani s nejkrásnějšími výhledy nás čekal asi nejepičtější úsek celé trasy - přechod hřebene Schäfler. Řeknu vám, že tato túra není pro slabé povahy. Přes hodinu jdete po úzké pěšině těsně pod hřebenem a pod vámi je svah strmý o více než 40 stupňů. Asi po 800 metrech končí v údolí. Tato část vzbuzuje dávku respektu. Po nekonečném sestupu jsme si dali krátkou zastávku a zchladili se v jezeře.

Stoos

Po probuzení nás nepotěšila všudypřítomná mlha, která se valila údolím. Utěšovali jsme se však myšlenkou, že až se dostaneme z údolí na začátek hřebene, bude to lepší. Nejprve jsme se však museli nechat vyvézt nejstrmější lanovkou na světě do střediska Stoos.

Tak to byla jízda. Netrvalo to však dlouho a ocitli jsme se v malebné vesničce plné romantických roubenek, farem, alpských kraviček a bohužel i mlhy. Naděje však zůstala a my jsme zahájili výstup na první vrchol - Klingenstock.

Odtud jsme chtěli pokračovat po hřebeni do stanice Fronalpstock a vrátit se zpět do Stoosu. Ani po několika hodinách šlapání do Klingenstocku však mlha neustoupila. Tu a tam se mraky uvolnily a nám se naskytlo pár krátkých výhledů do okolních údolí. I to nám stačilo k tomu, abychom si řekli, že dál už nepojedeme, dokud mlha nezmizí. Tento hřeben je jedním z nejkrásnějších v celém Švýcarsku. A tak by těch pár hodin čekání stálo za to.

Nakonec jsme to zariskovali a vydali se na hřeben. Štěstí se na nás přece jen usmálo a mlha zmizela. Viděli jsme výhledy, které nám vyrazily dech a zanechaly nás v němém úžasu. Samotný hřeben byl úzký, strmý a po obou stranách byla hluboká údolí. Před námi byl výhled na rozlehlé jezero Lucernsee. Mlha byla nakonec také darem. Právě díky ní byl celý výšlap o něco epičtější. Mraky se přelévaly z údolí do údolí a vytvářely jedinečné výhledy.

Saxer Lucke

Stejně jako Stoos, i tento den začal mlhou. Tentokrát se však přidal i déšť a studený vítr. Výšlap na Saxer Lücke jsme však kvůli počasí několikrát odložili, a tak jsme spoléhali na to, že to nakonec vyjde. Ráno jsme vyjeli lanovkou na začátek túry. Všudypřítomná mlha nenaznačovala, že bude krásný jasný den. I přes mírný déšť jsme vyrazili směrem na Saxer Lücke.

Koneckonců, ono to přejde, říkali jsme si. Tedy já. Jurko už tak pozitivní nebyl a začal uvažovat o tom, že se otočíme. Naděje však umírá poslední, a tak i přes mlhu a nulové výhledy jsme dorazili do cíle. A co nás tam čekalo? Inu, mlha. Lehli jsme si do trávy a dali si oběd. Rozhodli jsme se počkat. Po dvou hodinách to začalo vypadat slibně a i přes všudypřítomnou mlhu začalo nějak svítat.

Tak si Jurko řekl, že zkusí s dronem letět výš, třeba tam konečně něco uvidí. Po chvilce šedivé obrazovky jsme se podívali na nejepičtější vrchol, jaký jsme kdy viděli - velkolepý Saxer Lücke. I když jen přes displej, obdivovali jsme neuvěřitelné výhledy v němém úžasu. Netrvalo dlouho a mraky se téměř úplně rozplynuly!

Tento pohled se nám přece jen ukázal i na vlastní oči. Bylo to neskutečné. Zdálo se, že mraky se neúspěšně pokoušely vylézt do kopců. Vedle obrovských strmých skal jako z jiné planety leželo hluboko v údolí pohádkové jezero Fälensee.

Po více než hodině strávené vytvářením různých fotek a videí jsme seběhli dolů k samotnému jezeru a zahřáli se teplým čajem na horské chatě. Cestou zpět se nám také podařilo stihnout krásný západ slunce a po setmění s čelovkami jsme doběhli k poslední lanovce zpět na parkoviště.

Pohádková krajina

Švýcarsko si získalo naše srdce. Je to asi nejkrásnější země, kterou jsme zatím navštívili. Díky CEWE FOTOKNIZE se můžeme kdykoliv snadno vrátit v čase a znovu se přenést do velkolepých hor, pocítit čerstvý horský vzduch, užít si neuvěřitelné výhledy na ledovcová jezera nebo znovu zažít vzrušení jako při adrenalinových ferratách.

Řeknu vám, že ani rok nestačí na to, abyste viděli všechnu krásu, kterou tato země nabízí. A proto se už teď těšíme na další výlety do Švýcarska, pohádkové země. Zatím si ho můžeme užít alespoň díky vzpomínkám a fotkám.